Close

Střihová skladba

Dělení záběrů podle velikosti
Hodnotíme je zpravidla ve vztahu k postavě a funkci prostředí. Ve filmové praxi rozeznáváme sedm základních typů záběrů:

Velký celek – VC

Používá se pro orientaci v prostředí. Jednotlivý člověk je málo registrovatelný, ztrácí se v krajině. Vhodný pro masové scény.


Celek – C


Zachycuje přehledně celé místo akce, člověk je situován ve vzájemném vztahu k prostředí, podstatná je akce, nikoliv mimika.

Polocelek – PC

Postava je ukázána celá, prostředí hraje druhořadou roli, možnost plného využití gestikulace.

 

 

Americký záběr – AZ


Postava je ukázaná asi po kolena, prostředí vnímáme jen prostřednictvím akce postavy. Běžný záběr při dialogu několika osob.

 

 

Polodetail – PD


Poprsí postavy, tedy obtížná gestikulace rukou, zachycuje zřetelně mimiku postavy, prostředí zpravidla neostré, tedy potlačené.


Detail – D


Většinu plátna zabírá obličej, markantní akcent na protagonistu, zpravidla proniká „dovnitř“ postavy, do myšlení a pocitů.


Velký detail – VD


Zachycuje podstatnou podrobnost části lidské postavy (např. oči, ale třeba i ruku), nebo podobně jako detail zdůrazňuje důležitou akci nebo rekvizitu.

 

Kompoziční nedostatky
Pro informaci o umístění postavy nebo objektu v prostoru je důležité, aby se divák vždy správně orientoval. K tomu slouží celá řada pravidel, které směřují k zachování tzv. jednoty pohledů. Ke znalosti základů střihové skladby patří i perfektní ovládání těchto pravidel. Je pak na nás, zda tuto znalost využijeme jejich dodržováním, nebo vědomým funkčním přestupováním.

Efekt vázy
Opakujeme-li několikrát záběry na dvě osoby s vázou uprostřed, střídá se záběr A se záběrem B. Váza společná pro oba záběry nepříjemně přeskakuje při střizích z jedné strany obrazu na druhou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obličej na obličej
Obecně platí, že pro návaznost záběrů je velice nepříjemné, jestliže se jejich náplň změní jen nepatrně. Tudíž pokud střihneme i dva detailní pohledy na tentýž obličej, jeden čelní a druhý tříčtvrteční profil, navíc kompozičně poněkud posunuté, vznikne při střihu viditelné škubnutí v obraze.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Střih po ose
Malé změny v obsahu záběru jsou nežádoucí. Nebude tedy působit dobře, když přiblížíme záběr ve směru pohledu a změníme záběr z C na AZ, nebo PC na PD.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pravidlo osy
Osou rozumíme směr vzájemného pohledu, např. při rozhovoru dvou osob. Všechny záběry rozhovoru musí být natáčeny z prostoru na jedné straně této osy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Kompozice záběru v pohybu
Pokud se předmět našeho zájmu pohybuje, je nutné zachovat před ním více místa než za ním.

Ovšem jiná situace nastane, pokud sledujeme objekt a ten nám vyjede ze záběru. V tomto pripadě by (např. auto) mělo vjet do následujícího záběru naopačné straně.
Pokud třeba sledujeme honičku dvou aut, nesmí se směr pohybu žádného z nich změnit do protisměru, došlo by k dezorientaci diváka. Toto je častý úkaz např. při sportovních přenosech v komerčních televizích, avšak ve filmu je to nepřípustné. Stále zde platí pravidlo nepřekročení osy.

Délka záběru
Divák musí záběru v určité lhůtě porozumět, proniknout jej rozumově i smyslově a tak, aby se dozvěděl a dotkl právě těch složek, které pro další vývoj díla autor potřebuje. Jednoduchá logická úvaha pak říká, že pokud divák záběr „nepřečetl“ v jemu vymezené době trvání, měl být delší. Snadno „čitelný“ záběr si ve výsledném díle naopak zasloužil kratší čas.

Interpunkce
Podobně jako věta má na svém konci tečku nebo vykřičník, může být i na konci sledu záběrů vložena interpunkce. Jedná se o rozetmnění, zatemnění, prolnutí, a stírání. Programy digitálního střihu obsahují pestrou škálu variant. Tvůrce by měl ale používat interpunkčních znamení jen ve vhodných případech, jakými jsou změna místa, děje, nebo času jeho příběhu.

Čas reálný a filmový
Mimo televizní přímé přenosy a nesestříhané záznamy dochází při tvorbě audiovizuálního sdělení k důležité skutečnosti – zhuštění reality do menšího časového úseku. Zkratka je pro zpravodajské televizní sdělení nezbytná, bez ní by se nedaly zprávy vysílat. Není však možné zacházet s převodem reálného času do podoby příspěvku jen podle libovůle.

Barevný charakter
Sousední záběry by měly dodržovat stejný barevný charakter. Zpravodajství vzniká během jediného dne a nedovoluje většinou této obecné zásady dbát. Přesto ale i tady působí rušivě, střídají-li se neodůvodněně noční záběry s denními, nebo se zbytečně přechází z interiéru ven. Vazebnost záběrů podporuje nosný barevný tón, který se musí opakovat ve všech záběrech soustavy. Kameraman by si měl uvědomit, že tón barev se může změnit účinkem jiného dopadajícího světla. Barva obličeje se proto bude lišit podle prostředí, ve kterém se natáčí. Sebenepatrnější barevné zkreslení odhalí pleťová barva. Na její správné podání je oko velice citlivé. Dodržování jednoty osvětlení a barevného charakteru není důsledně zapotřebí při natáčení reportáží. Kameramanem nezaviněné technické nedostatky snímků, expoziční nevyrovnanost i nedokonalost vyvolávají v divácích, sledujících reportáž, dojem autentičnosti snímku.

Hrubý střih
Natočené záběry představují pouze hrubý materiál. Pokud byly nahrány skladebně, zbývá pro střihače už jen několik úkolů. Musí záběry poskládat do výsledného pořadí, zkrátit je na odpovídající délku a provést jejich dodatečnou vazbu pomocí interpunkce a zvukové složky.
 Při střihové skladbě provádí střihač nejprve hrubý střih. Jedná se o prosté seřazení záběrů za sebou, kdy je nutné uvědomit si základní střihová pravidla, dbát jich, ale v případě nutnosti je také rozmyšleně překračovat.

Vazba záběrů
Správně svázané záběry je možné poznat díky tomu, že si člověk přechodu mezi nimi vůbec nevšimne. Obrazovou složku vymezí práce pomocí pravidel jednoty osy a charakteru osvětlení, bude se zabývat i složkou zvukovou. Při střihu si tvůrce musí uvědomovat podruhé shodu charakteru osvětlení, aby za sebe nezařadil záběry, které podmínkám shodného osvětlení a barevného podání jednoho místa a času neodpovídají.